I viděl bůh, že je to špatné


Napsal: Otto Weiss
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 112

Knihu I viděl bůh, že je to špatně špatné napsal Otto Weiss, židovský úředník, přímo v Terezíně. Obrázky nakreslila jeho třináctiletá dcera Helga tak, aby korespondovaly s příběhem. Rukopis vznikl jako dárek pro Helžinu maminku  k jejím 37 narozeninám. V říjnu 1944 byl Otto Weis deportován do Osvětimi s které se bohužel nikdy nevrátil. Kniha přežila válku schovaná na půdě kasáren, jen díky strýci Josefu Polákovi, který ji v kasárnách zazdil a po válce všechny dokumenty vyjmul a předal Helze.

Bůh se rozhodne osobně se podívat mezi lidi a zjistit, jaká tam vládne nálada. Stane se z něj Aron Gottesmann a inkognito se nechá odvést do Terezína. Zjišťuje velké nesrovnalosti mezi tím, co mu říkali jeho poradci a tím co se skutečně děje. Kniha je psaná s citem, zdánlivě zlehčuje situaci v Terezíně, ale pokud ji čtete, proniknete mezi řádky. Pak před vámi vyvstane skutečnost s celou její hrůzou o to zřetelněji.


I proto rozhodl se bůh, že půjde sám, aby vyhledal svého oddaného sluhu Vítězslava Taussiga a aby mu pomohl, když jeho nebeská pomoc selhala. lehkým pokynutím ruky naznačil svým rádcům, že y si přál zůstat sám. A když se kruh s hlubokými úklonami rozestoupil, povstal, složil několik nejnutnějších věcí do malého ručního kufříku, přišil si hvězdu a nikým nepozorován sestoupil z nebeských výšin a vydal se na cestu do Terezína. 

Bůh zjistil, že se k němu nedostávají všechny zprávy ze života lidí na Zemi. Proto se rozhodl, že se sám přesvědčí, co se ve skutečnosti děje a sám sestoupí na Zem. Dostane se do Terezína, kde se snaží vyhledat svého oddaného pana Taussiga. V převleku za Arona Gottesmanna se seznamuje s životem lidí v přeplněném Terezíně. Je zhrozen nejen chováním věznitelů, ale ani sami vězni mezi sebou se nechovají zrovna čestně. Dozvídá se co znamená "šlojsovat", "tagesbefel", "Ghettogeric"a jak funguje v Terezinu spravedlnost. ¨



Jde vlastně o takovou pohádku, ve které je popisován život lidí v Terezíně. Autor se snaží vše odlehčit a přidat do příběhu humor. Přesto mi při čtení nebylo lehko, někdy mi do očí vstoupily slzy. V úvodu knihy je báseň Otto Weisse Modlitba. Je vybrána ze sbírky básní Tak bolely hvězdy, které autor napsal v průběhu let 1938 až 1944.

Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já,
já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá
svým hloupým proč a zač na věcí tisícero,
zastřených v tajemné a neprostupné šero,
na význam činů Tvých, jich účel, smysl, cíl,
a pročs tak neblahý nám osud připravil.


Bůh, který sestoupil z nebe, nemůže pochopit co se to děje. Jak to, že lidé mají hlad, jsou vystaveni ponižování a strachu. Chtěl jednoduše pomoci jednomu ze svých věrných aby nestrádal, ale teď nemá vůbec žádnou možnost cokoli změnit. Mezi obyvateli Terezina jsou propastné rozdíly. Jedni nemají skoro nic, tísní se v malých místnostech, bez pořádného jídla, bez jakékoli šance na změnu. Naproti tomu pár privilegovaných si žije v luxusu, mají dostatek jídla, krásné nádobí a myslí si, že jich se většina represí netýká. Každý se snaží přežít a někteří se neštítí ani intrik na úkor ostatních.


Psaní knihy bylo pro autora jakýsi únik z reality. Spolu z dcerou si našli společný projekt, na kterém mohli pracovat a díky tomu se nemuset alespoň na chvíli soustředit na okolní svět. To že spolu nad knihou diskutovali, jim pomohlo více se k sobě přimknout.

Kniha je doplněná o fotografie rodiny Otto Weisse, najdete zde i podobu rukopisu. Grafické zpracování je velmi zdařilé a dodává knize na autentičnosti. Už jen příběh vzniku knihy je velmi silný, stejně jako její obsah. Jde o knihu, kterou by si měl přečíst každý.

Za knihu k recenzi děkuji NAKLADATELSTVÍ JOTA


Můžete si ji pořídit ZDE



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kouzelné tenisky mého kamaráda Percyho

Oldřich z Chlumu román a skutečnost

Kluk na větvi